Něco z historie rodu Vachutka
Chybí rodokmen, nebo-li přehled osob. Zpracovává se.
Odkud rod Vachutků pochází? Držme se této linie pro základní představu:
Matěj Vachutka, narozen před 1643 neznámo kde
Ondřej Vachutka, narozen před 1670 neznámo kde
Ondřej Vachutka, narozen 16.1.1711 v Chromči
Antonín Vachutka, narozen 6.2.1742 v Chromči
Josef Vachutka, narozen 21.3.1770 v Chromči
Antonín Vachutka, narozen 27.3.1800 v Třeštině 38
Josef Vachutka, narozen 11.9.1837 v Třeštině 9
Jan Vachutka, narozen 4.1.1879 v Třeštině 5
Josef Vachutka, narozen 23.4.1906 v Úsově
Emílie roz. Vachutková, narozena 5.8.1927 v Králové 57
Miloslava roz. Kuxová, narozena 20.4.1960 v Úsově 180
Martin Farkaš, narozen 17.7.1978 v Zábřeze na Moravě
Zde vidíme, že začátkem roku 1700 přišli Vachutkové do Chromče, kde žili až do roku 1742, kdy se jedna rodina Vachutků přestěhovala z Chromče do Třeštiny, aby tu založila rod, který se tam vyskytuje až doposud. Začátkem roku 1900 se má větev z Třeštiny odstěhovala. Má větev tedy žila v Třeštině 150 let. V chromči žili pouze tři generace – pokud přistoupíme k domněnce, že se do Chromče Vachutka přistěhoval. Ale odkud? V 17. století jsem našel stopy Vachutků v obcích Dlouhomilov a Rohle. Protože se jedná o stopy několika rodin, a ne jedné jak je tomu v Chromči, soudím, že Matěj Vachutka se přestěhoval do Chromče buď z Dlouhomilova nebo z Rohle. Dokonce předbíhám s tím, že momentálně usuzuji, že Vachutkové mají společné hnízdo v obci Rohle, odkud se rozprchli do světa. Ještě musím osvětlit rod Vachutků v Bohuslavicích, mám tam jisté nesrovnalosti, ale jedná se o roky po 1771, tedy až bude více času. Proč se Vachutkové přestěhovali do Chromče nevím, ale vím, proč se přestěhovali Vachutkové z Chromče do Třeštiny. V Třeštině se po roce 1742 objevilo mnoho zpustlých statků díky válce, a tak se rodina Ondřeje Vachutky (1711) a jeho manželky Kateřiny rozhodla, že se přestěhují z Chromče do Třeštiny a začnou novou etapu svého života. 6.2.1742 se jim narodil syn Antonín ještě v Chromči, ale další dcera Marie Anna se jim narodila již v Třeštině dne 26.11.1748. Bude mým dalším cílem zjistit, kdy přesně, v rozmezí let 1742 – 1748 se Vachutkové přestěhovali z Chromče do Třeštiny, protože tam museli zakoupit statek a objasnit toto nenadálé vzdálené stěhování. Tatktéž by bylo zajímavé zjistit, co je k tomuto kroku vedlo, zda finanční poměry v původním bydlišti nebo sousedské či rodinné neshody.
Ze života rodiny Josefa Vachutky a jeho manželky Terezie.
Josef Vachutka, nar. 1837, byl sekáčem obili z povolání a proto jezdil pravidelně na senoseče až do Rakouska, aby si přivydělal a nebýval proto v tomto období doma. Jednou, když zrovna doma byl, tak byla v Třeštině pohroma, kdy jeden vůz s rodinou spadl do řeky Moravy, vlivem jejího rozvodnění. Stalo se to v roce 1899. Josef Vachutka byl svědkem a i když to bylo koncem února, tak skočil do studené vody a pomáhal zachraňovat malé děti, které okamžitě klesaly pod vodu a led. Josef Vachutka tuto rodinu zachránil, ale pobyt v ledové únorové vodě způsobil, že na následky prochlazení pak i umřel.
Podle vyprávění pamětníků měla tehdy být i povodeň, ale v únoru? Jaromír Vachutka, nar. 1921, mi o smrti svého dědečka napsal: „Dědeček byl zemědělským dělníkem, sekáčem. Na jaře odešel do Rakouska a sekl trávu na lukách, potom s postupujícím zráním obilí přišel až do našeho kraje, takže nebýval mnoho doma. Zemřel tak, že na jaře pomáhal při povodni Moravy, chodil po pás ve studené vodě, onemocněl a víc se neuzdravil.“ (dopis ze dne 20.9.1994).
Josef Vachutka, nar. 1837, se z Třeštiny znal i s Tomášem Tichým, nar. 1828, který patřil do velké a rozsáhlé selské rodiny na statku číslo 27. Tento se sice z Třeštiny odstěhoval do Vyšehorek, kde byl majitelem statku číslo 2, a tito dva se přestali vídat, ale jednou na senoseči se Josef Vachutka, nar. 1837, seznámil s Josefem Unzeitigem, nar. 1849, od kterého se dověděl, že jeho manželka Terezie roz. Tichá, nar. 1851, je právě dcerou svého bývalého známého Tomáše Tichého, nar. 1828. A slovo dalo slovo a tito se začali navštěvovat a tím se seznámili i jejich děti, Jan Vachutka, nar. 1879, a Aloisie roz. Unzeitigová, nar. 1874, kteří se později vzali.
Josef Vachutka a Terezie roz. Nitzchová jsou pohřbeni dle sdělení pamětníka Jaromíra Vachutky, nar. 1921, buď v Třeštině na již neupravovaném hrobu nebo v Úsově na hrobu Jana Vachutky, nar. 1879. Tato rodina bydlela chvíli i ve Zvoli – Koloredově, ale odtamtud se přestěhovala do Třeštiny na číslo 1.
Ze života rodiny Jana Vachutky a jeho manželky Aloisie.
Jan Vachutka se narodil jako nejmladší z šesti dětí, kdy tři byli nemanželské s příjmením Nitsch. Z těchto dětí přežili pouze tři. Své dětství strávil Jan v Třeštině, svoji dospělost v Úsově, kde byl tzv. domkařem, tedy majitelem domku č. 123.
V roce 1890 bydleli v domě, kde s nimi bydlel i ve vedlejším bytě Janův bratranec Libor Vachutka, nar. 1862, který byl o sedmnáct let starší, takže si spolu moc nehráli. Když Jan dorostl do vojenské služby, tak byl v prezenční službě na vojně v Polsku, v Tarnově a v Krakově. Tam zažil krušné chvíle s Poláky a tak o nich moc dobře nemluvil. Ve válce byl také v Itálii, v Ilavě. Když bojoval na Pijavě, byl raněn střelou do ruky. Sloužil tam u dělostřeleckého pluku a byl trubačem.
V Úsově, kam se přestěhoval do domu číslo 123, pracoval později jako cestař a kamarádil zde s Antonínem Motlíčkem, ke kterému chodil na hratvy. Protože neměl mlátičku obilí, nechával si obilí mlátit u Motlíčků. Rád choval kanárky a dával je často jako dárky svým blízkým. V roce 1936 pomáhal založit Sbor dobrovolných hasičů v Úsově, kde vystupoval jako trubač. Další jeho kamarád byl tzv. „president“ Pančavy, Antonín Ulrich, s kterým si rozuměl a dobře vycházel.
Aloisie Unzeitigová, nar. 1874, když byla dítě, tak se také musela starat i o celou domácnost a hospodářství, protože její rodiče jezdili do Rakouska na senoseče a ona byla nejstarší z dětí. Od své maminky Terezie dostala celou zlatku na jídlo, kterou však vždy schovala na horší časy a raději šla s dětmi, se svými sourozenci, sbírat šišky v lesích kolem Vyšehorek, které potom prodali v Mohelnici na trhu. Ve Vyšehorkách měla i hodnou tetu, která bydlela v domě hned vedla a která Aloisii občas pomohla s domácností. Ta měla zahradu plnou švestkových stromů. Aloisie vždy si mohla tyto švestky natrhat a doma si z nich potom udělala pro sebe a pro sourozence švestkové buchty a koláče. Mouka byla v té době velmi levná a Aloisie byla navíc „buchtová“, tak jí moc chutnaly. Také často doma dělali hřiby. Děti chodily do lesa a když našli hřiby, což bylo prý tři čtyři košíky každý den, tak z toho udělali různé druhy jídel, nebo nasušili na zimu, ale spíš častěji natrhané hřiby prodávali. Děti si často pomáhaly sběrem lesních plodin, jako jsou maliny, ostružiny, borůvky, jahody, nebo dokonce i některé léčivé byliny. Před rokem 1897 její rodiče navštěvovala rodina Vachutkova z Třeštiny, s kterou tam jezdil i jejich syn Jan Vachutka, nar. 1879. Z těchto návštěv se v roce 1897 narodil nemanželský syn Jan Unzeitig, kterého Aloisie pojmenovala dle tatínka, nicméně radost z potomka byla zkažena jeho úmrtím po dvou měsících jeho života. Aloisie pak dlouho nechtěla mít žádné děti, ale nakonec se jim narodily ještě tři děti, které již byly potvrzeny sňatkem.
Jan a Aloisie Vachutkovi byli dne 15.8.1927 jako kmotři při křtu své vnučky Emílie Vachutkové, kterou si později velmi oblíbili a Jan Vachutka si v Úsově vždy v zimních večerech sedával zády ke kamnům a ohříval se, jeho vnučka a zároveň jím křtěná Emílie se posadila naproti němu na stoličku a poslouchala jeho příběhy. Vypravoval jí své zážitky z válek a příběhy z rodiny. Popisoval, jak těžce a nerad bojoval v Itálii na Pijavě, nebo jak při dlouhých vojenských pochodech pěšky mu otékaly chodidla, až z toho nemohl ani chodit, protože musel nosit vojenské nepohodlné boty. Vyprávěl, jak chtěl z války utéci, ale to nešlo kvůli dezerci a následnému trestu, tak se schovával po různých příkopech a zákopech a předstíral, že bojuje za svou vlast. Ale ve skutečnosti chtěl pouze přežít a vrátit se domů ke své rodině. Také vypravoval, že u kapličky Svatého Josefa se nachází za ní velká díra v zemi. Během první světové války tam byl vytvořen zákop a ukrývali se tam jeho kamarádi. On byl kousek vedle v dalším zákopu. Jenže nepřítel tam hodil třaskavinu a všichni jeho kamarádi umřeli. On se musel jenom dívat, jak umírají.
Také vykládal o smrti bratrance jeho otce, Hynka Vachutky, nar. 1838 z Třeštiny. Stalo se to v roce 1882 v Úsově v lese Doubravě. Hynek jel s dvěma voly a s povozem v lesním úvozu, ale bylo zrovna po dešti a tak bylo mokro a kluzko. Správně měl jít až za vozem, protože volové chodí s povozem špatně. Šel v tom úzkém úvoze tedy vedle volů a v blátivé cestě uklouzl a spadnul pod kola vozu. Byl na místě mrtev. Rodina tam přidělala na blízký modřín obrázek s výjevem této události a doposud se tomuto místu říká „U Vachutkova obrázku“.
Jan Vachutka se svou ženou Aloisií rádi a často navštěvovali své příbuzné, dokonce své vlastníky a vlastnice. Jan Vachutka byl na svou rodinu hrdý, a protože byl hodně společenský, tak ho širší rodina měla v oblibě. Navštěvovali jak rodinu ze strany Vachutkovy, tak i ze strany Unzeitigovy. Dříve se vztahy v rodině udržovaly déle než nyní, hlavně mezi těmi, kteří bydleli poblíž. To se znali i rodiny se společným prapradědečkem. Bylo to běžné. V zapomnění upadaly ty rodiny, které se odstěhovali daleko a tím se zabránilo častým návštěvám a docházelo tu k ochladnutí rodinných vztahů. Ale většinou se sourozenci stěhovali v rámci jedné vesnice, či stěhování dcery k jejímu nastávajícímu z vedlejší vesnice. Jana i Aloisii rodinné návštěvy bavily a proto svůj volný čas věnovali širší rodině.
Také Jan Vachutka vykládal své vnučce Emílii, nar. 1927, o mlácení obilí, kdy dle počtu mlatců se říkalo, že mlátí ve dvojici, trojici, čtveřici, pateřici, šesteřici či sedmeřici. Přitom zpívali dle jejich počtu: 2 – Cep cep. Nic neměl. Klap chlap. 3 – Ten třetí do řiti. Šendelem přes prdel. 4 – Buchty v peci, chléb na peci. Tramtarataratarata. Tata mamu češe v leže. 5 – Pul pate kope. Ty ja ta ta ta. 6 – Čert sedí na patře. Kaše se peče se. Klop babko přes čapko, klop dědka přes létko.
Jan Vachutka a Aloisie bydleli do konce svého života v Úsově na č. 123 a byli pochováni na rodinném hřbitově v Úsově, na nynějším hrobě Vachutků – Kameníků.
Ze života rodiny Jaromíra Vachutky a jeho manželky Lidmili Marie.
Pana Jaromíra Vachutky, nar. 1921 z Litovle jsem znal osobně a několikrát jsem jej i navštívil. Tento pán se velmi zajímal o rodinu a pomáhal při tvoření rodové větve z jeho okruhu. Velmi podporoval tvorbu této kroniky a věnoval do ní mnoho materiálu. Zde něco zpracovaného uvedu:
„V kronice, kterou hodláš pořídit, by jistě nemělo chybět jaké zahraniční cesty členové naší rodiny podnikli, nebo byli donuceni podniknout. Jsou to Budapešť, Bukurešť, Varna, Makaské pobřeží, Split, Řím, Sicílie, Udine, Benátky, Paříž, téměř všechna velká města v Německu, Josefova cesta do Brém, Hamburku až po Poltavu a nazpět po pobřeží až do Pas de Caleé, cesty poslední generace do Londýna a na Jugoslávské pobřeží. Skoro ze všech cest jsou fotografie. Bylo navštíveno i Finsko, Dánsko a azijské Rusko“ (dopis ze dne 6.2.1995)
„Veškeré moje vzdělání je maturitní zkouška na Zemském reálném gymnasiu v Litovli v roce 1940. T.j. v roce, kdy nad námi se stahovaly ty nejčernější mraky a vysoké školy byly zavřeny. Odešel jsem proto domů bez jakékoliv perspektivy do budoucna. Na gymnasiu jsem strávil jen 7 roků, protože první rok jsem chodil do menšinové měšťanské školy v Mohelnici. Vyprávím svým vnukům o tom, jaké jsem měl při studiu špatné podmínky. Chodil jsem denně z Třeštiny na vlak do Mohelnice, t.j. necelé 4 km. Vycházel jsem z domu již po páté hod., v 7 hod. již jsem byl na Července a znovu pěšky 3 km. do gymnasia. Odpoledne se na vlak čekalo drahé skoro 2 hod., domů jsem přišel o půl páté, naobědval jsem se a chtělo se mi spát, hlavně v zimě nebo za špatného větrného počasí. Učil jsem se v kuchyni, kde zároveň můj otec šil a jeho pánský stroj nebyl nikterak tichý. Tak to bylo až do konce šesté třídy, kdy už jsem nestačil za těchto podmínek pochopitelně učení na vynikající známky. V sedmé třídě nastala obrovská další komplikace: zábor Sudet. Každých 14 dnů jsem musel chodit na německou četnickou stanici do Úsova prosti o propustku a místo do Mohelnice na vlak jsem chodil až do Moravičan a rovněž nazpět. Celnice byla na silnici mezi Mohelnicí a Moravičany na tom malém mostku. To se nedalo vydržet, takže jsem uvítal možnost ubytovat se k zábřežské osmé třídě, která přešla do Litovle a která dostala dvě větší místnosti v budově dnešní internátní slabozraké škole. Po odchodu zábřežských oktavánů, z nichž někteří se nevrátili do Sudet, ale odešli do Polska a vrátili se z Anglie po válce, jsem přece jen musel si najít soukromý byt a osmou třídu převálčit na Starém městě u jistých Látalů. Bydlel jsem s nimi v rodině, svoji místnost jsem neměl. Po návratu domů jsem nejdříve se ujal práce na poli, učil jsem děti hře na housle a to jen do té doby, než jsem ucítil, že by se o mne mohl zajímat Arbeitcamt a tak jsem nastoupil nic z kancelářských prací neznaje u Bří Geislerů v Mohelnici. Po osvobození mě jeden z mých spolužáků lákal na studium na VŠ, ale k pozdější mé lítosti jsem to neudělal. Bál jsem se, že to pouze ze stipendia nevydržím a zlákalo mě vydělávat již peníze.
Nevím, zda dokáži vyprávět o konci života a zbytečné smrti svého bratra Bohuslava, kterému všichni říkali Slávek. Po smrti své sličné manželky Emy, kterou zavinil lékař, který nepoznal zánět mozkových blan a tvrdil, že horečky a zvracení jsou důsledek těhotěnství, se Slávek nějak uzavřel a jako by ho nějak obylo. Z výkupu v Šumperku ho přeložili do Bratrušova a jeho spolupracovníci mě vyprávěli, že na něm pozorovali nemoc, ale on odmítal jít k lékaři. Když ho skoro dovedli až do ordinace, odešel pryč, když už měl jít na řadu. Během pracovní doby se stávalo, že udřímnul, na chvíli třeba jen, ale bylo jasné, že má něco s mozkem. On to sám věděl a bál se operace. K nám jezdil jen velmi zřídka, o svátcích. A pak se to stalo. Naproti na cestě z práce mě přišli naši s četníkem a ten mi dal záznam telefonátu ze Šumperka, který je přiložen. FOTO
Požádal jsem pana Krejčího, třeštinského rodáka, aby se mnou jel autem do Šumperka a vše ostatní je na četnickém protokole. Vyřídil jsem nejnutnější a žádal jsem lékaře, aby byla provedena soudní pitva, aby byla jistota, že příčina smrti, uvedena na úmrtním listě, opravdu souhlasí. Lékař mě umluvil, že je to zcela zbytečné, navíc, že mě to bude stát tisíc Kč., takže jsem svého nedosáhl. A s uvedenou příčinou smrti infarktem stejně nesouhlasím. Byl jsem ve styku s jeho spolupracovníky a všichni souhlasí se mnou, že zemřel na mozkovou mrtvici. Jedna jeho spolupracovnice tvrdila, že stejné příznaky, chování a smrt stihla jejího bratra. Všechno záviselo na tom, že bydlel sám, že mu v kritické chvíli nikdo nemohl pomoci, i když jeho soused v domě byl lékař a další lékař byl o patro níže. Je jisté, že v poslední době před smrtí měl velké potíže, ale on si na potíže nikdy nestěžoval, už od chlapectví vždy trpělivě bolesti snášel a věřil, že to samo přejde. Pohřben je vedle své manželky na hřbitově v Novém Malíně.“ (dopis ze dne 21.3.1995)
Jaromír Vachutka mi v dopise psal i o svém otci a jeho bratru: „Strýček Jan Vachutka, byl stejně jako můj otec v prezenční službě na vojně v Polsku, v Tarnově a Krakově. Velmi mnoho o tom vyprávěli a neměli Poláky rádi. Ve válce oba dva byli v Itálii, hlavně strýček Jan byl v bojích na Pijavě, kde byl také raněn střelou do ruky. Sloužil u dělostřeleckého pluku a byl trubačem. Můj otec byl u t.z. sapérů, t.j. zákopníků a je význačný tím, že za celé 4 roky trvající války vůbec nevystřelil. Chodil večer na zákopy roztahovat ostnaté překážky a stavěli mosty. Také hodně šil, hlavně oficírům nové uniformy. Koncem války onemocněl na úplavici, byl poslán do nemocnice v Opavě. Jakmile se trochu uzdravil, na frontu se nevrátil, ale zavčas odešel, zahodil pušku a pěšky po nocích šel domů a od května se doma ukrýval až do konce války.“ (Dopis ze dne 1.11.1994).
Je veliká škoda, že Jaromír Vachutka již není mezi námi, aby si prohlédl tuto rodinnou kroniku a aby dále pomáhal s jejím doplňováním.